Elegant Rose - Working In Background*/

sobota 26. ledna 2013

„Jsme na jedné lodi a všichni se snažíme dávat do toho maximum“


Rozhovor s paní Evou Kacanu vznikl v květnu 2012, tedy v období před paralympiádou v Londýně. Velmi si této dámy vážím, a proto jsem se ho rozhodla v plném znění vložit na svůj blog, aby i ti, kteří se k němu v červnovém vydání Olomouckého deníku nedostali, měli možnost něco se o této významné sportovkyni dozvědět a také nahlédnout do zákulisí financování paralympijských medailistů.


Na paralympiádě v Pekingu vrhla koulí do vzdálenosti 6,73 metru, čímž vytvořila nový světový rekord a vyhrála zlato. Doma už měla stříbrnou medaili z Athén. Nyní se Eva Kacanu kvalifikovala na paralympiádu do Londýna.

Už máte natrénováno?
Začátkem března jsme byli na čtrnáctidenním soustředění v Lanzarote. Teď jezdím trénovat dvakrát týdně a postupně se budou přidávat další tréninky. Připravuji se tedy průběžně až do odjezdu, ještě mě mezitím čekají závody v ČR a Mistrovství Evropy, které se koná v červnu v Nizozemí.

Na paralympiádu pojedete už potřetí.  Cítíte se klidnější, když víte, do čeho jdete?
Klidnější se necítím, pořád jsem v určitém napětí. Že bych byla příliš sebejistá, to se říct nedá. Každá paralympiáda je jiná - liší se prostředím, objevují se jiní soupeři… Už ale nejsem tak napjatá, jako když jsem jela na paralympiádu poprvé. To člověk nevěděl, co ho čeká. Teď už to vím, ale i tak jsem stále trochu nervózní. Nemohu říct, že kvůli tomu, že pojedu potřetí, je to pohoda.

V jednom rozhovoru jste uvedla, že jste s ostatními sportovci z olympiády byli jako jedna velká rodina.  Přesto by mě zajímalo, byla mezi vámi i rivalita?
Do určité míry nějaká ta rivalita je, ale není krvelačná, jako bývá v některých jiných sportech. Samozřejmě, snažíme se uspět všichni, ale taky se vždy radujeme z úspěchu toho druhého. Teď to vyšlo mě, příště to vyjde tobě. Nezažila jsem vysloveně, že by někdo začal mlátit a odhazovat koule apod. Blahopřání soupeřek jsou upřímná. Někdy se objeví i slzička, ale o ty slzičky se podělíme a vzájemně se povzbudíme. Jsme na jedné lodi a všichni se snažíme dávat do toho maximum, překonat sami sebe. Přece jen to máme mnohem složitější, než nepostižené sportovkyně, a proto se také vzájemně podporujeme.


V čem se podle Vás liší popularita vítězů klasické olympiády od vítězů paralympiády?
Minimálně v tom, že o vítěze paralympiády je daleko menší mediální zájem, než o vítěze normální olympiády. I když já si na nezájem médií tady v Olomouci a Olomouckém kraji nemohu stěžovat. Bohužel v naší republice je sport handicapovaných lidí svým způsobem hodně zatlačován do pozadí. A to nejen z mediálního hlediska, ale celkově.  I přesto, že úspěchy máme velké, většinou mnohem větší než nepostižení, tak se o nás někdo zmíní spíše náhodou nebo jen okrajově.

Je vám to líto?
Přijde mi to hrozně smutné, protože jsem téměř přesvědčená, že jsme jediná země z bývalého východního bloku, jež se takhle macešsky chová k nám, ke sportovcům s postižením, kteří reprezentujeme republiku, a myslím si, že ji reprezentujeme velmi dobře. O to víc mě to mrzí.  Když se o nás někde píše, tak maximálně o zlatých, ale ostatní medailisti už nikoho nezajímají, o dalších účastnících se nemluví vůbec. Avšak já si myslím, že už samotná účast v této vrcholové soutěži je úžasná věc. Všichni si to musí vybojovat, je to několik let tvrdé práce a opravdu to nemá nikdo zadarmo. Stejné je to i s deflypiádou, speciální olympiádou a dalších sportech, kde jsme úspěšní, a přesto se o tom nemluví, což je opravdu škoda, neboť by se lidé dozvěděli, co všechno člověk s postižením může dokázat.


Je pro Vás obtížnější najít si sponzora než např. pro zdravého sportovce? Pokud ano, proč si myslíte, že tomu tak je?
 Určitě je to obtížnější, a právě zásadní problém je v medializaci. Někteří sponzoři očekávají, že za svůj dar budou víc mediálně vidět a veřejnost se o nich dozví. Jestliže však není zájem ze strany médií, tak většinou nebývá ani ze strany sponzorů. S tím také souvisí i to, že mnozí lidé o sportu handicapovaných ani nevědí, že existuje, nebo vědí jen o některém, a to omezeně. Právě proto, že se o tom málo mluví. Kdyby bylo větší mediální pokrytí, ozvalo by se jistě více sponzorů.  Lidé by zjistili, že je to zajímavé, že to není zadarmo, ale stojí to spoustu sil a času, že to není jen nějaké hraní.

Liší se v něčem odměny reprezentantů za účast na olympiádě a na paralympiádě?
Když nepostižený člověk získá na olympiádě třeba i páté místo, tak se o tom hovoří, a navíc je i finančně odměněn. U nás to tak není. My ani za první místo nedostaneme to, co dostane nepostižený sportovec za místo páté. Odměny dostáváme jen za paralympiádu, a to za 1. až 3. místo. Mnozí z nás sice pracují, ale někteří nemají tu možnost a musí si částečně, někdy i úplně, své sportování dofinancovávat, zatímco nepostižení jsou většinou placeni jako profesionální sportovci. Já jím to neberu, já jím to přeju, ale myslím si, že by měl být za své výkony ohodnocen i postižený sportovec. Rozhodně neříkám, že by na tom měl být stejně jako oni, jelikož samozřejmě jejich konkurence je daleko větší, ale i kdyby naše odměna a podpora byla oproti jejich třetinová, bylo by to super.

V Pekingu jste vytvořila nový světový rekord. Přemýšlela jste někdy před tím o tom, že byste něco takové dokázala? Jaký je to pocit stát se světovou rekordmankou?
Ani ve snu mě to nenapadlo.  Bylo to pro mě něco tak neuvěřitelného, nepochopitelného… Vůbec nechápu, jak jsem to dokázala. Myslím si, že jsem byla stejně udivená jako Bára Špotáková, když vyhrála. Cítila jsem se neuvěřitelně. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo to, že jsem řičela: „Světovej rekord, světovej rekord,“ a pak jsem se strašně rozbrečela. Bylo to plné emocí.  Přece jenom, paralympiáda je vrchol. Předtím jsem měla dost velké zdravotní potíže, takže jsem na paralympiádu jela s tím, že budu ráda, když se udržím ve finále. Ale měla jsem to štěstí, že jsem zrovna byla na vrcholu svých schopností, a tak mi to vyšlo.

Kromě toho, že jste úspěšná atletka, jste také vystudovaná psycholožka. Jak lze tyto dvě věci propojit?
 Ve sportu na to psychologicky moc nejdu. Snažím se brát věci tak, jak jsou. V momentě, když už jsem na ploše, si říkám, že jsem tady a už není cesty zpět. Psychologii využívám hlavně při podpoře těch, kterým se nedařilo, kteří nějakým způsobem selhali.

Máte ve své kariéře ještě nějaký cíl, kterého byste chtěla dosáhnout?
Asi jedním z mých cílů je založit víceúčelové centrum v Olomouci nebo alespoň v Olomouckém kraji.  Bylo by určeno jak dětem a mladým lidem, tak i začínajícím sportovcům nebo lidem po úrazu. Jednalo by se o místo, kde bych jim mohla být nápomocná při hledání jejich jak pracovního, tak i životního uplatnění. Pokud člověk nemá průvodce, je tato cesta hodně těžká. Já jsem se tím prokousávala sama a vím, co mě to stálo sil. Proto bych ráda své zkušenosti tímto způsobem zúročila a spojila užitečné s příjemným. 

pozn.: Článek jsem poprvé publikovala 21. června 2012 v Olomouckém deníku.

Žádné komentáře:

Okomentovat