Elegant Rose - Working In Background*/

pondělí 14. ledna 2013

Reportáž: Hořkosladká čokoládová show


Když jsem si nenápadného letáčku všimla v univerzitní knihovně, řekla jsem si, že by to mohla být zajímavá podívaná. První čokoládový veletrh, který sliboval zábavné akce, výstavu, degustaci a zajímavé objevy a poznatky o čokoládě, vypadal prostě neodolatelně, stejně jako produkt, kterému se věnoval.  Velkým lákadlem bylo také vstupné - pro studenty a mladší 16 let zdarma. A tak jsme se s kamarádkou osmělily a na čokoládovou show jsme se zašly podívat.
S velkým očekáváním jsme vešly do budovy RCO (Regionální centrum Olomouc) a hned v přízemí zamířili ke stolečku se vstupem, kde stačilo zamávat ISIC kartou a už se nám brána do čokoládového ráje otevírala.
Před námi stálo několik stánků s různými výrobky z čokolády, od lanýžů přes pralinky, až po tradiční tabulky v netradičním balení. Když jsme si všechny stánky prohlédly a ochutnaly pár kousků kvalitní čokolády, volným krokem jsme došly do zadní části veletrhu, kde začínala samotná výstava.

Několik panelů rozestavěných po pravé části místnosti se věnovalo původu a výrobě čokolády, mezi panely se nacházely vitríny s bohatou sbírkou roztodivných obalů od tabulek čokolády, bonboniér a plechových dóz. Pro mě samotnou byly nejzajímavější obrazy malované čokoládou, i když mě zklamal výběr modelů. Mezi portrétovanými se objevili takoví velikáni, jako byli Leonardo da Vinci a Vincent van Gogh, což chválím, ale na druhou stranu i čeští „umělci“ Eva a Vašek nebo Zdeněk Troška. Myslím, že jsem nebyla jediná osoba, která se nad tímto prazvláštním výběrem pozastavila.

Když jsme z výstavní části přešly zpět do hlavní místnosti, nemohly jsme si nevšimnout tlačícího se davu na pravé straně. Skupinka snad třiceti lidí se toužebně dívala na něco, co jsme z našeho místa zatím neviděly. Ale jejich nábožné pohledy mluvily za všechno. Nenápadně jsme se přiblížily blíž a snažily se zjistit, co všechny tak hypnotizuje. Nějací kuchaři tam připravovali opravdu netradiční jídlo: kobylku na grilovaném banánu s kokosovou pastou zakapanou čokoládou. Ano, klidně se vraťte na začátek předchozí věty. Čtete to správně. A nemyslím tím ani maso z mladé klisny nebo čokoládovou atrapu napodobující hmyz, ale pravou nefalšovanou kobylku s tykadly.

Jestliže se jeden z kuchařů zeptal davu, zda se najde nějaký odvážlivec, který kobylku ochutná, byl jistě překvapen, protože na tuto „pochutinu“ se stála fronta! Malí, velcí, mladí, staří, všichni chtěli ochutnat. Nic proti nim, jen ať si dají, pokud na to mají žaludek. Já tedy ne. Jen pohled na tuto „delikatesu“ mi stačil, ochutnávat nebylo třeba. Moje odvážná kamarádka, jež se řídí heslem, že všechno by se mělo zkusit a že odmítat takové věci jíst je jen předsudek v našich hlavách, si také pro jeden kelímek zašla, a pak se ke mně se svou kořistí vrátila.

Když jsem TO viděla zblízka, rozhodla jsem se, že se stanu raději vegetariánem, než jíst tohle. Zatímco ona se na obsah kelímku dívala s pohledem průzkumníka, v očích jsem jí neviděla zhnusení, ale výzvu. Kobylku snědla najednou, protože naporcovat se jí nepovedla. Když jí pečlivě rozžvýkala, na můj dotaz, jak to chutná, mi řekla, že na začátku hořce, a pak nasládle. Ale k ničemu to přirovnat nedokázala. Přestože si myslím, že je to určitě zajímavá zkušenost (Kdo z vás může říct, že jedl kobylku na grilovaném banánu s kokosovou pastou zakapanou čokoládou?), já se zase řídím tím, že všechno zkoušet nemusím, ale ať si každý jí (a dělá), co chce.

Poté co má kamarádka „posvačila“, chtělo to něčím zapít. Hned vedle v jednom malém stánku nabízeli čokoládové pivo. Obě nás zajímalo, jak to asi chutná. Ale bohužel to bylo mnohem horší, než jsme si myslely. Přestože nás prodejce lákal, že je to jako Nesquik, chutnalo to všelijak, jen NE jako Nesquik. Na takovou specialitu nejsem asi ten správný gurmet. Už po prvním hltu jsem věděla, že jestliže ještě někdy uslyším o čokoládovém pivě, s radostí se mu na sto honů vyhnu. Něco tak …teď mě napadá spousta slov, ale s úctou k prodejci zvolím slovo „nedobrého“… jsem dlouho nepila.

Tímto zážitkem pro nás veletrh skončil. Když jsme vycházely, obě jsme se shodly na to, že jsme čekaly víc. Ale na druhou stranu na to, že to bylo pro studenty a mladší šestnácti let zdarma, to bylo celkem zajímavé. Avšak nevím, jestli bych s veletrhem byla spokojená, pokud bych zaplatila padesátikorunové vstupné (což platilo pro všechny ostatní) a jediné, čeho bych se za to dočkala, by byly stánky, kde se vás prodejci snaží ukecat, abyste si u nich něco koupili, výstava s obaly od starých i nových čokolád a kobylka.


Já si teď jdu rozbalit kostičku hořké čokolády, kterou jsem si donesla domů jako svůj úlovek. Není nad sladkou tečku na závěr…

Pozn. autorky: článek poprvé vyšel na http://korytarova.blog.idnes.cz/.

Žádné komentáře:

Okomentovat